Ráno mě shodil kůň.
Chvíli jsem jen ležela a smála se.
Sobě.
Na nebi stál mrak.
Pak jsem se zase postavila.
Kostrč mě bolela.
Zase mi uhnul a přešlápl.
Odfrknul si.
Dala jsem nohu do třmenu a nadechla se.
Vyhoupla jsem se do sedla.
Nedá se to popsat.
Ten pocit je vždy stejný.
Je v něm všechno důležité a zásadní.
A už není nic dalšího.