Dolinou se nese volání jehňat.
To nejmenší se drží mámy,
mžourá do bílého slunce.
Na dotek je tak horké.

Když zavřu oči, slyším jeho srdce.

Těžko se mně chodí. Těžko se mně myslí.
Pálí mě vnitřnosti a mám strach.
Ona to na mně vidí a přemýšlí.

Chytím si břicho, chci ho ochránit.

I když nic neříká, myslí si:
Člověk je člověkem od okamžiku
spojení spermie s vajíčkem.
Ale ty jsi ze zkumavky. Odpadní tvor.
Dítě, co nikdy nerozmrzne.

Mlčíme a jdeme vedle sebe.
Začnu mu zpívat, zhoupne se mi v břiše.
Mžouráme do bílého slunce.
Spolu.